Sexuální strašák jménem syfilis

Sexuálně přenosná infekční choroba s názvem syfilis se označuje také slovy příjice nebo lues. Původcem onemocnění je bakterie z kmene spirochét Treponema pallidum. Nositelem se stává většinou člověk v raném stádiu nemoci a přenáší ho pohlavním stykem. Poměrně často se může stát, že se nakazí i plod během těhotenství nebo při kojení. Syfilida se rozvíjí poměrně pomalu a má intermitentní průběh s pestrým klinickým obrazem.

Počáteční vývojové stádium se vyznačuje vznikem nebolestivého tvrdého vředu v místě, kudy do organismu vstoupila infekce. Může se jednat o genitálie, ústa či okolí řitního otvoru. Tento vřed má většinou rozměry od jednoho milimetru do dvou centimetrů. První stádium odeznívá po přibližně čtyřech až šesti týdnech. Druhé časné stádium se vyznačuje vyrážkami, lézemi sliznic a zduřením uzlin. Mezi příznaky druhého stádia patří mírně zvýšená teplota, bolesti hlavy a svalů či nevolnost. Následuje období bez příznaků a přibližně v jedné třetině případů dochází po pěti až třiceti letech k pozdní syfilidě. Poté může docházet ke tvorbě gummat v kůži, na kostech či v orgánech. Gumma je měkký, nerakovinný novotvar, který se nejčastěji vyskytuje v játrech, nicméně poměrně často se dá najít i v mozku, srdci, pokožce a kostech. Dochází i k postižení srdce a krevního oběhu, či k periostitidě s kostními deformacemi. Občas k typickým projevům pozdního stádia vůbec nedochází, nebo k němu dojde jen velice omezeně. Po deseti až třiceti letech se poté třetí stádium projeví jako pozdní neurosyfilida s progresivní paralýzou, nebo tabes dorsalis, což je označení pro postižení zadních provazců míšních s poruchami chůze a citlivosti.

V minulosti tedy někteří lidé nakažení syfilidou umírali v psychiatrických léčebnách či na specializovaných venerologických odděleních. Mnoho z nich končilo jako těžcí invalidové. Docházelo také k stigmatizaci nemocných, jelikož choroba byla ve svém druhém stádiu považována za boží trest a nemocní byli často v době raného novověku řazeni k malomocným. Mnozí také nakazili celou svou rodinu. Zde se hovoří i o tzv. vrozené syfilis, která je příznačná porodem nemocných nebo mrtvých dětí. Nemocné děti byly postižené rozsáhlým poškozením sluchu, chrupu a kostní tkáně, nejčastěji v obličeji. Často docházelo i k vysoké úmrtnosti těchto dětí.

Syfilida se v drtivé většině případů přenáší za pomoci pohlavního styku. nezáleží přitom na tom, jestli se jedná o styk koitální, orální či anální. Sexuální orientace zde hraje také určitou roli, jelikož v poslední době narůstá incidence lues mezi skupinami promiskuitně si počínajících homosexuálů. Přenos z matky na plod je krajně rizikový, jak již bylo výše zmíněno. Také se zvyšuje riziko potratu. V určitých případech je možné i nakažení krevní cestou, kde nejrizikovější skupinu představují narkomani. Při krevní transfúzi však riziko nehrozí, protože je krev dárců povinně testována na syfilis. Dalším prvkem, který minimalizuje riziko přenosu touto cestou, je fakt, že treponemata jsou silně aerobní a mimo tělo rychle hynou. Kyslík je tedy pro terponemata silně toxický.

Jak se vyhnout nakažení syfilis? Na takovou otázku neexistuje jednodušší odpověď, než doporučit dodržování sexuální věrnosti partnerovi, použití kondomu, pečlivý výběr sexuálních partnerů a také dodržování alespoň základních hygienických pravidel. Z hlediska epidemiologického se jako nejnebezpečnější jeví člověk ve stádiu sekundární syfilis.

Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 rozděluje syfilis do čtyř skupin. Jedná se o vrozenou, časnou, pozdní a neurčenou či jinou syfilis. Diagnostika nemoci se provádí buď pomocí sérologického vyšetření krve či mozkomíšního moku v kterékoliv fázi nemoci, nebo za pomoci mikroskopického nálezu původce během první a druhé fáze choroby. Odběr vzorku se provádí z prvotního vředu nebo bílého enantému v ústech.

Syfilis se rozhodně nedá považovat za chorobu dávné minulosti, která už se dnes takřka nevyskytuje, protože to prostě není pravda. Ročně přibývá poměrně velké množství případů, jejichž počet bývá přes tisíc. Léčba syfilis se v současné době provádí na dermatovenerologickém oddělení, kde se po potvrzené diagnóze nasadí antibiotika - obvykle penicilin, nebo v případě penicilinové alergie tetracyklin.

Při pohledu do historie této nemoci zjistíme, že na evropském kontinentu se s největší pravděpodobností ocitla až na samém konci patnáctého století, kdy ji k nám zavlekli námořníci z nově objevené Ameriky. Existuje však i názor, že se syfilis vyvinula v Evropě. Během patnáctého a šestnáctého století na syfilis umíral velký počet lidí a až na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století se lidé dožívali až do třetího stádia nemoci, jelikož dříve umírali již maximálně při druhém stádiu. Mezi oběti syfilis najdeme celou řadu slavných lidí. Za všechny můžeme jmenovat slavného vojevůdce a politika Albrechta z Valdštejna či učence Erasma Rotterdamského.